Zamyšlení nad povahou duchovního života se<A href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=194"> druhým dílem </A>posunulo do nové polohy. Víme, že zemřeme. Tato neodbytná myšlenka vyvolává k životu zvláštní formu existence hledající mysl života ve vyměřeném čase. Této základní duchovní výzvě nemůže uniknout vůbec nikdo, protože z nás dělá lidi, tedy smrtelníky. Tento řecký výraz lze najít ve všech civilizacích: odděluje člověka od říše bohů. Ti jsou „lehce žijící“, mladí, nesmrtelní a trvale šťastní. Na druhé straně stojí zvířata, která žijí tím, co právě prožívají a nevědí o celkově šťastném či tragickém údělu existence. Smrtelné vymezení tvoří antropologickou danost člověka; proto si jej každý z nás může u sebe vyvolat a tím prožít v první osobě. Napětí mezi nevyhnutelným počátkem a koncem vyvolává k životu nutnost prožít „lidský“ čili smrtelný život smysluplně. Proto tvoříme různé strategie „duchovního“ života a nemůžeme jinak. V naznačeném smyslu je každý život duchovní, protože je lidský: žijeme úděl smrtelníka, jenž zde není věčně jako bohové, ani nežije krátce a bezmyšlenkovitě jako zvířata. Nejde o maličkost, proto u ní zůstaneme. První nárys duchovního života podává nejstarší dochovaná literární památka, sumerský epos o Gilgamešovi. Tento mytický hrdina zakládá Uruk, první civilizované sumerské město. Po smrti svého přítele Enkidua se odebírá k bohům, aby si u nich vyprosil věčný život. Božská šenkýřka Siduri mu vysvětluje, že to není jeho parketa. Lidi prý zakoušejí jiný úděl než bohové.<BR><BR><FONT face=Arial>"Život, který hledáš, nenajdeš," řekla mu Siduri. "Když velcí bohové stvořili lidstvo, určili lidstvu los smrti, věčnost si nechali pro sebe ve svých rukou. Jiný život hledej, hrdino Gilgameši, poslechni mou radu! Hleď si svého blaha, naplň si žaludek, pořádně se napij, ve dne v noci se vesel! (...) Hlavu měj vždy umytu a vlasy učesané, dbej o své tělo a koupej se ve vodě, měj vždy na sobě čisté a bezvadné šaty! Pečuj o své děti, potěš se s manželkou, měj stále dobrou náladu, starosti hoď za hlavu a na smrt zapomeň! Tak si počínají lidé, takový život je určen lidstvu!" <BR></FONT><BR>Hospodská v boží domácnosti načrtává vzhledem ke svým zkušenostem s bohy a s lidmi první strategii lidsky možného, tedy duchovního života. Je duchovní, protože ukazuje základní linii vedoucí k plnosti ducha i těla. Mýtus obhajuje uměřený konzumní styl, jenž se soustředí na lidsky dosažitelné blaho prožívané v prostředí rodiny a městského klanu. Obojí představuje uprostřed barbarského a nejistého světa plného nástrah a nebezpečí onen vytoužený pól klidu, jistoty a bezpečí. Filosof Jan Patočka cituje tento úryvek v samizdatovém díle <em>Kacířské eseje</em> (1975) jako příklad mimodějinné existence založené na pouhé úživě. Jde však o mnohem víc než jen o pouhou animální existenci. Paní Siduri v kostce praví, že smyslu života lze dosáhnout, a nejen to. Moudrá vědma předkládá ideál zajištěného konzumního a rodinného života uprostřed manželky, dětí a přátel v podobě obecně přijatelného a vytouženého cíle všech lidí, kteří jsou aspoň trochu normální a kteří neblázní po věčném životě jako Gilgameš. Přeloženo do naší normality o pět tisíc let starší; božská šenkýřka obhajuje supermarketovou strategii dneška. Obhajuje ji proti zhoubné touze po nesmrtelnosti ženoucí hrdinu do nemožného, a tudíž do tragicky protikladného postoje. Mýtus ukazuje základní protiklad mezi dvěma duchovními postoji. První postoj nás nutí držet se při zemi a dosahovat lidsky možné. Zůstáváme v hranicích sebe sama, upevňujeme a rozvíjíme dosažené, budujeme to, co můžeme a co nám velí doba, konzum, církevní a jiná morálka, občanské ctnosti a zdravý rozum. Nejde o nic malého nebo opovrženíhodného. Mít dnes děti a slušně je vychovat, to se stává téměř heroickým činem. Nezapomeňme, že tuto duchovní strategii nabízí krčmářka v hospodě, kam mimo Gilgameše chodí pouze bohové. Jedná se o moudrost vyššího druhu, která souvisí s kosmickým řádem a s místem, jež my smrtelníci v tomto řádu zaujímáme. <BR><BR>Druhý postoj je zajímavější a tvoří osu celého vyprávění. Hrdina se domů nevrátí, protože zavedené hodnoty mu již nic neříkají. Gilgameš představuje prototyp duchovního člověka, který můžeme pojmenovat slovem „stalker“. Novela bratří Arkadije a Borise Strugackých <EM>Piknik u cesty </EM>(1972) a zejména slavný film Andreje Tarkovského nazvaný <A href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/archiv/materialy/stalker.mht">Stalker</A> (1980) ukazuje zvláštního hrdinu, který „musí“ jít do zakázané zóny, kde riskuje smrt a kam může přijít jedině tehdy, když žije na okraji společnosti a v rozporu se zákonem. Přitom trpí nejen on, ale i celá jeho rodina včetně dcerky, která se narodila fyzicky postižená a přitom vybavená nadpřirozenými schopnostmi. Zóna není rajskou zahradou, spíše prokletím. Přesto se na konci cesty skrývá tajemná komnata s možností definitivního naplnění lidského života. Stalker tam za peníze vodí lidi, ale ne ledajaké, což přesně ukazuje Tarkovského film. Pochybní zájemci a pochybní stalkeři v zóně zahynou, i když ne hned. Příběh symbolizuje jinou tvář duchovního života: přechod za hranici všednosti a zajištěných vztahů, ať již rodinných, klanových nebo obecně sociálně uznávaných. Tento duchovní život je zásadně rozporuplný, nejistý, tragický, může nepříjemně postihnout Stalkerovy blízké, pro něj samotného představuje stálou výzvu na hranici smrti. Průvodce do přísně střežené zóny je poznamenaný smrtí a zlem, stíhá jej policie, stojí mimo normální život. Proč by se mělo něco takového riskovat? Z hlediska strategie nabízené božskou šenkýřkou Siduri jde o naprostý nesmysl. Moudrá hospodská to také Gilgamešovi říká; přitom mu potvrzuje, že nesmrtelnost nenajde, protože mu tento úděl nepřísluší. Gilgameš přesto jde dál a pokouší se o nemožné. Představuje prototyp klasického stalkera, chce přejít hranici směrem k absolutnu, touží po nemožném. Mýtus jeho snahu dramaticky popisuje a básnicky oslavuje.<BR><BR>Kdy se stáváme stalkery i my? Fenomenologie duchovního života musí najít základní lidské situace, kdy se nám staví před oči nový rozměr života negující hodnoty oslavované božskou šenkýřkou. Existencialistický filosof Karl Jaspers v této souvislosti používá pojem „hraniční situace“. Jsi například na dovolené v Thajsku, ležíš na pláži a přemýšlíš, co s načatým odpolednem. Pak přijde zemětřesení, po něm <A href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=100"> tsunami</A> a během několika vteřin je kolem tebe jen spoušť, chaos a hromada mrtvol. Ty zůstaneš naživu a musíš se konfrontovat s hraniční situací. Staví tě před smysl života vcelku, nikoliv jen z hlediska zaplaceného a poctivě provozovaného sexturismu. Nebo jdeš na banální vyšetření do nemocnice a tam ti řeknou, že máš před sebou posledního půl roku života. Nebo jedeš autem a skončíš na svodidle se zabitými spolujezdci. A pak musíš celý život bojovat s pocitem existenciální viny, kterou nemůžeš přímo odčinit, protože tví přátelé nebo rodinní příslušníci přešli do říše smrti. Tyto tragické a nesnesitelné situace z nás volky nevolky dělají stalkery. Schválne jsem je podával ve druhé osobě jednotného čísla. Hraniční situace nelze prožívat jiným způsobem než osobním. Jinak nejsou existenciálně hraniční, pouze objektivně problematické. Expozice smrti, viny, boje a jiných zásadních momentů existence neguje duchovní zajištěnost, neguje ideál konformity s lidsky dosažitelným štěstím. Najednou se ukazuje, že tento ideál je křehký, nejistý a každá tragická situace jej může zvrátit. A také se tak stává, protože trpíme a umíráme. Jinak řečeno: každý z nás v hloubi duše dobře ví, že se může kdykoliv stát stalkerem, protože je člověkem. Zvíře se jím stát nemůže, protože o tragice nic neví; ani bůh nebo bohové, protože jejich život má jiné parametry, kterých se tragika nedotýká. Teď nechávám bokem celý problém Vánoc, Vtělení a jiných křesťanských věcí. Ježíš člověkem byl, takže výše řečené platí i pro něj.<BR><BR>Cesta k duchovnu ukazuje další zajímavý moment: dostáváme se na rozcestí, odkud vedou dvě zásadně odlišné cesty. Buď k normálnímu životu opěvovaného církvemi, státem, supermarkety a božskou šenkýřkou Siduri; nebo lze jít cestou stalkera, který si tento způsob života zvolil dobrovolně, společnosti i rodině navzdory. Do nemilé situace stalkerů se dostáváme i nedobrovolně, protože tragika smrti na nás číhá za každým rohem. Pak ale fenomenolog duchovního života s údivem konstatuje, že normální život v zajištěnosti a klidu tvoří čestnou výjimku. Tlapa osudu jej může kdykoliv zvrátit. Jak víme a vidíme, otřesená normalita již nejde obnovit původní nevinně-konzumně-rodinné pohodě. Každodennost uvedeme v život znovu, ale ve změněné podobě poznamenané hraniční situací, kdy se smysl život dostal do existenciální krize a kdy prochází zásadní prověrkou hodnot. Kdo se jednou stal stalkerem, ten se již nemůže vrátit zpět. Prototypicky zajištěný život v rajském konzumu, prožitý v rodinně-sociálním rochnění střeží hraniční cherub s plamenným mečem. Proto my, smrtelníci, jsme svou podstatou duchovní bytosti a trvale vedeme duchovní život vůči všudypřítomné vobě mezi normalitou a tragikou. Jsme potenciálními stalkery a víme o tom.<BR><BR>