Americký ekonom Jeremy Rifkin se pro blog Emanzipieren vyjádřil nedávno takto:

Když se ptám šéfů velkých koncernů, zda budou ještě v budoucnosti zaměstnávat desetitisíce zaměstnanců, začnou se hlasitě smát. Žijeme v době převratné proměny poměrů na trhu, který se obejde z velké části bez lidské práce. Až do roku 2010 bylo potřeba zaměstnat v továrnách 12 % pracujícího obyvatelstva světa. Do roku 2020 to bude z globálního pohledu pouze 2 %. Teď už půjde o stroje, které dokážou komunikovat se stroji. Člověk bude přebytečný.

Něco podobného bude těžko říkat lidem nějaký politik. Místo toho nás krmí stále stejnými pohádkami pro dospělé.

  • Za prvé: Přicházíme ve vyspělých zemích o pracovní místa, protože je zlí podnikatelé přemísťují do zahraničí.
  • Za druhé: Máme dost pracovních míst, ale lidé nemají odpovídající kvalifikaci a nejsou vzděláni podle potřeb trhu.
  • Za třetí: Máme drahou pracovní sílu, sociální odvody a pracovníci jsou příliš drazí.


Tak se na tyto absurdní argumenty podívejme blíže.

  • Je prokázáno, že počet pracovních míst, které zmizely z Rakouska nebo Německa do východní Evropy nebo Číny, je poměrně malý. Podle Rifkina tvoří zhruba 1 %. Skutečným hrobařem pracovních míst, a to říká více ekonomů současnosti, je technologický pokrok. Průměrnou kvalitu dokáže vyrobit totiž počítačem řízený robot.
  • Pokud někdo vychvaluje americkou cestu zničení sociálního státu, je potřeba se důkladně zamyslet nad jeho motivací. Čím víc budou totiž sociální systémy osekány, tím větší problémy vyvstanou na druhé straně. Zhoršení zdraví obyvatel, větší chudoba, ztráta bezpečí, víc kriminality atd.
  • Samozřejmě, že je nezaměstnanost nižší v USA než v Evropě. V současné době sedí v USA totiž ve vězení přes 2 miliony občanů. Ti snad nepatří k nezaměstnaným? Tito lidé jsou však na tom ještě dobře. Více než 46 milionu Američanů dostává potravinové lístky a 48,2 milionu nemá zdravotní pojištění.
  • Pokud tyto lidi vyškrtneme ze statistiky ekonomické výkonnosti, pak opravdu nemáme ekonomické problémy, jen morální. Odřezali jsme všechny faktory, snižují úspěšnost a výkon ekonomiky v rámci HDP. Co se s těmito lidmi děje, to nás přece nezajímá.
  • Globalizace umožnila příliš velké přerozdělení zezdola směrem nahoru. Asi 356 nejbohatších rodin vlastní dnes 40 % bohatství lidstva. Tento vývoj nás stahuje ke dnu. Pokud budou podniky tlačit mzdy ještě více dolů, nebude brzy nikoho, kdo by si jejich výrobky mohl koupit.


Rifkin je přesvědčen, že to, co dnes potřebujeme, je re-globalizace, při které půjde o zájmy většiny, nikoliv zisky jednoho procenta. V budoucím vývoji lze vidět tyto dvě trajektorie:

  • Jednou je svět totálního chaosu a masové chudoby.
  • Druhou je společnost, která umožní člověku osvobození od práce, aby se mohl rozvíjet.

V dlouhodobém horizontu totiž zmizí práce v té podobě, jak ji známe dnes.

V roce 1995 napsal Rifkin knihu Konec světa práce. V témže roce bylo 800 miliónů lidí na světě bez práce. V roce 2001 to byla již více jak jedna miliarda a tento trend pokračuje. Produkce oceli stoupla mezi léty 1982-2002 ze 75 milionů tun na 102 milionů. Počet zaměstnanců v tomto odvětví poklesl z 289 000 na 74 000. Mezi léty 1995-2002 přišlo ve vyspělých zemích o práci 30 milionu lidí. Produktivita na 1 pracovníka stoupá a místa mizí.

Stačí se podívat na bankovnictví. Česká republika má něco přes 40 tisíc lidí zaměstnaných v bankách na 10,5 milionu obyvatel. Rakouský bankovní sektor, dotovaný zisky z východní Evropy 75 tisíc zaměstnanců na 8 milionů obyvatel. Proti nim australská Net-Bank obhospodařující vklady ve výši 2,4 miliard dolarů má pouhých 180 zaměstnanců. Normální podobná banka potřebuje na tento výkon 2000 zaměstnanců, uvádí Rifkin.

Politici nám vykládají pohádky, aby byli zvoleni. Problém nezaměstnanosti je podle nich problémem vzdělání. Nikdy ale nebude dost míst ani pro vzdělané lidi. Práce zbude jenom pro elitu: špičkové lékaře, právníky, designéry, špičkové inženýry a techniky. Lidé si to dnes vůbec neumí představit a nikdo s nimi o budoucnosti nemluví. Z čeho budou žít?

Hovoří se o základním příjmu jako o alternativě, o občanském, ničím nepodmíněném příjmu. Práce, která zbude ještě pro lidi, bude rozdělena na více osob a pracovat bude každý mnohem méně hodin. O to víc prostoru bude pro vlastní iniciativu občanů. Již dnes tvoří například neziskové organizace v Holandsku 12,6 %. V Německu je to zatím pouze 5 %. Tady je potenciál. Jak ho ale financovat?

Dnes tvoří 90 % příjmů státu zdanění práce a kapitálu. To se bude muset změnit. Především přírodní zdroje nejsou zadarmo a podniky nemají mít nárok mít je zadarmo. V zájmu ochrany přírody a vyrábění harampádí končícího na haldách odpadků bude nutné tyto vzácné zdroje zdanit.

Netvoří-li výrobní sektor pracovní místa, protože je nahradil stroji, bude potřeba místo daně ze mzdy zdanit stroje. Jsou však i jiné, doplňkové možnosti. Například časové banky. Čas každého člověka bude mít stejnou hodnotu. Sice to vypadá utopicky, ale už to v mnoha částech světa začíná fungovat.

Generace ekonomů nám vylepšovaly tržní kapitalismus natolik, že se v zájmu stále rychle rostoucích zisků přestaly úplně zajímat o člověka.

Prostě je to tak: současná podoba globalizace selhala. Hledejme proto společně nové cesty.