V Thajsku zavedli minimální mzdu 7,50 eur. Nikoliv za 1 odpracovanou hodinu, nýbrž za odpracovaný den. To první by bylo v době globalizace prý nehorázné. Ovšem i tato minimální mzda na den je prý vydřidušská. Takže podnikatelům v Thajsku se již nevyplatí vyrábět doma a budou se stěhovat dále. Vysněný podnikatelský ráj aktuálně: Kambodža. Tam se pracuje za 1,25 eur denně, 6 dnů v týdnu, nejméně 12 hodin denně. Za příšerných pracovních podmínek. O pracovní ochraně, právech, odborech zde nemůže být řeč. Aktivní odboráře stříleli už v Bangladéši (Zavražděný odborář v Bangladéši).

Dne 5. dubna 2012 byl nalezen zavražděný odborářský aktivista Aminul Islam, jehož tělo neslo jasné známky mučení. Foto mrtvého najdete v anotaci a celou historii popsal web světové odborářské federace. Místní ještě stačili vyfotit nalezené tělo, ale pak policie nařídila okamžitý pohřeb. Proto se k zavražděnému nestačila dostat ani jeho manželka, která hlásila policii den předtím, že její manžel nepřišel domů. Aminul Islam začínal jako dělník a šil džíny pro Shanta Industrials v průmyslové zóně Savar Export Processing Zone. Fabrika do roku 2007 připomínala koncentrační tábor, málokterý dělník se dožil vyššího věku než 40 let. Ve fabrice pracuje 8 tisíc lidí, patří jednomu muži Ceylonu, ale hlavní investor je neznámý Brit známý pod přezdívkou “Mister Richard”. A hned ve vedlejší průmyslové zóně se stala jedna největších průmyslových katastrof moderní doby. Článek Peklo v bangladéšské textilce pro změnu ukazuje, kam došel neoliberalismus bez odborů.

Drama minimální mzdy

Textilní průmysl je největším zaměstnavatelem v Jižní Asii, zejména žen. Téměř 80-90 % zboží se vyrábí na export. Každé 10. tričko je podle německé Friedrich-Ebert-Stiftung vyrobeno v Kambodži. Pracuje zde 300 000 žen za skutečně nelidských podmínek. K tomu viz článek Spotřebitelé a průmyslové katastrofy v Bangladéši. V srpnu 2011 bylo dopraveno do nemocnice v provincii Kampong 300 žen, které zkolabovaly, vyčerpány hladem a pracovním přetížením. Jednalo se o dodavatele řetězce H&M. V letech 2010 – 2012 zkolabovalo v textilkách Kambodže 2 400 žen, uvádí v jednom článku Spiegel. Kambodžská organizace pro lidská práva Licadho uvádí, že se střílelo do 1000 žen pracujících pro dodavatele H&M, které se rozhodly stávkovat za lepší pracovní podmínky ve firmě.

V Německu zavedli nedávno také minimální mzdu. Jenže ta má s minimální mzdou v Thajsku nebo Kambodži málo společného. Zavedení minimální hodinové mzdy 7,50 eur v Německu není výhrou, jak by se průměrnému českému Honzovi mohlo zdát, zvláště porovná-li si českou minimální mzdu s německou nebo rakouskou. Němci považují zavedení této minimální mzdy za prohru. Odbory v Rakousku i Německu stále bojují, ale jejich vliv neustále slábne a ve světle globalistické doktríny a mediální propagandy stále více prohrávají.

Tarifní mzdový systém, vypracovaný v Německu, byl jedinečný, viz náš článek o rýnském kapitalismu (Má rýnský kapitalismus ještě budoucnost?). Vyjednávání výše mezd mezi zaměstnavateli a zástupci zaměstnanců umožnilo růst životní úrovně od konce II. světové války až do 70. let minulého století. To umožnilo růst životní úrovně napříč celou společností a zejména posílení pozice střední třídy. Od 70. let šly zisky podniků nahoru, mzdy vzhledem k vytvořené nadhodnotě však šly dolů. Dnešní Harz IV je porážkou spravedlnosti v odměňování a celého modelu sociálně-tržní ekonomiky rýnského kapitalismu. Absurdní je, že ho zavedli sociální demokraté a křesťané z CDU ho už pak „jenom vylepšovali“.

Kde jsou odbory dnes?

Po pádu železné opony nastal definitivní konec. Odbory se staly ve východních koloniích „přežitkem komunismu“ a každý, kdo by se v odborech chtěl snad angažovat, musel a musí počítat s blízkým vyhazovem z práce. Armáda „flexibilních otroků a otrokyň“ z bývalých postkomunistických zemí stojí připravena pracovat za necelé dvě eura za hodinu, v zemích jako Bulharsko a Rumunsko ještě za méně a je ochotna opustit své rodiny, své děti a jít tam, kam je nenasytný mezinárodní kapitál nasměruje. Najděte si naše články o korporátním otroctví (Investigativní novinářka o novodobém otroctví v Amazon.com). Jenom tak prý bude zaručena konkurenceschopnost naší milé Evropské unie v globálním měřítku. Tabulka aktuální minimální měsíční mzdy v EU je zde.

Tragédií je, když v debatě leckterý český naiva tento systém obhajuje a vyjadřuje se, že člověk má být pokorný a vděčný. Když prý není jiná práce než za těch 8 500 korun hrubého, tak se nedá nic dělat. A je potřeba i takovou práci vzít. Jak z tohoto platu zaplatit činži, energie, dopravu do práce, jídlo, to už lidem neporadí. Jakoby něco jako důstojnost člověka a právo na spravedlivý podíl z vytvořeného společenského bohatství nemělo být oním základním právem a součástí skutečných civilizačních hodnot.

Marx bude mít nakonec pravdu

Je perverzní stránkou dnešního kapitalismu, že člověk zbavený výrobních prostředků, půdy a svobodného přístupu k vodě nemá jinou možnost, než nabízet na „trhu“ svou pracovní sílu jako zboží na prodej. Systém vykořisťování se tím vrátil na začátek 19. století, tj. k podmínkám, které určuje „trh práce“. Čím vyšší nabídka pracovníků na trhu, tím nižší cena lidské práce. A nikoho nezajímá, zda s touto mzdou lze zajistit prostou reprodukci rodiny. A co víc: s postupující automatizací výrobních procesů roste stále větší armáda nezaměstnaných a práce se stává vzácností.

Pro koho budou však určeny ty miliony triček vyrobených v Kambodži za denní mzdu 1.25 euro, když budeme všichni bez práce? To ovšem thajskému podnikateli, který stěhuje firmu do Kambodže, prozatím nedochází. Moderní trh práce se stal skutečným následovníkem dřívějšího trhu s otroky.