„Babičko, a co jsi vlastně učila ty svoje děti? zeptala se mě sedmiletá vnučka Lucka jednoho slunečného dne na pasece v Krkonoších. Byly jsme spolu na borůvkách a prožívaly jednu z těch vzácných chvilek, kdy se po pasece tiše prochází víly (nebo andělé) a docela slabounce si prozpěvují. Zarazila jsem se. Jo, co jsem vlastně učila? A koho? Prvnáčky až čtvrťáky náboženství. Čtvrťáka až páťáka na domácí škole. Studenty na fakultě projektování informačních systémů…. Možná, že to zní jako když se sypou po schodech brambory. Každá brambora jiná. Ale tam dole, někde hluboko pod schody nebo v srdci, všechny končí na jedné hromadě. Uvědomuji si, že tak nějak by se dalo zobrazit univerzum kantora, který přijme svůj učitelský úděl jako poslání. Slovo láska moc nepoužívám, tolik se o něm mluví právě tam, kde je jí často nejmíň. Ale přesto, jak nazvat dar, který dává člověku schopnost mít stejný láskyplný vztah k usmrkanému Pepíčkovi s Downovým syndromem i kultivovanou Šárkou, vždy vzorně si plnící své úkoly? Protože Lucka právě absolvovala první třídu, došlo mi, že se ptá na děti na náboženství.
Abych získala čas, zeptala jsem se: „A ty, co jsi se učila ty na náboženství?“
„Babičko, já nevím, já se jen ráda modlím a chodím do kostelíčka.“
To dítě už by mělo něco vědět, řekla jsem si v duchu a tak jsem začala vyprávět: „Vidíš tu nádheru kolem nás? A co teprve, kdybychom začaly spolu pozorovat život třeba tady v lese. Viděly bychom, jak úžasně žijí mravenci, každý má v tom mravenčím království svůj úkol a to dělá a jak se všichni snaží. Mravenec totiž může dělat jen to, k čemu byl určený. A tak v tom mravenčím království jsou maminky, tatínkové, vojáci, dělníci, chůvičky…, každý má svůj úkol a své místo. A všichni ti tvorečkové jsou závislí na Bohu Stvořiteli.
Chvíli bylo ticho, i víly (nebo andělé) přestaly zpívat, jen Lucka si pohrávala s klacíkem: „A lidi, lidi jsou taky určený a závislí?“ upřela na mně Lucka svá dětská kukadla.
Pozorovala jsem mravence vedle cesty a hrála si s představou, jak by bylo na světě fajn, kdyby lidi měli taky jen jednu alternativu svého jednání. Všude by byl řád a pořádek a hlavně ticho. Nahlas jsem však musela přiznat: „No, my človíčci si můžeme vybrat, jak chceme žít. A to není lehké. Musíme hledat, co je správné, co vede k životu a taky se musíme hodně učit. Proto chodíš do školy.“ Chvíli bylo ticho, až se Luska ozvala:
„Babi, a měla jsi vždycky všechny děti stejně ráda? Naše paní učitelka má ráda jen některé, protože jenom některé hrály v Perníkové chaloupce na školní besídce. A já jsem nehrála.“
Vzpomněla jsem si na své dětství: Také jsme hrály Perníkovou chaloupku, ale tenkrát paní učitelka s velikým citem všechno zrežírovala tak, aby každé dítě mělo nějakou roli. Tak byli na scéně zajíci, veverky, živé stromy, všichni jsme se cítili důležití. Ale téhle paní učitelce asi hodně záleželo na tom, aby se předvedla, pomyslela jsem si a už už jsem chtěla Lucku chlácholit: „Vždyť jsi měla v ZUŠce už několik vystoupení! Nebo z jiného soudku: můžeš to obětovat v neděli v kostele, ale zarazila jsem se. Nějak jsem to nedokázala říct nahlas, v krku se cosi zadrhlo. Nakonec jsem se docela obyčejně zeptala: A bylo ti to líto?
„No bylo, ale já mám stejně paní učitelku ráda“, zněla jednoduchá odpověď.
Nevím, proč jsem si v té chvíli vzpomněla na své děti z náboženství, které jsem kdysi před prvním svatým přijímáním přivedla do kostela, aby je pan farář prozkoušel. On si tenkrát také vzal na pomoc mravence a u oltáře dětem vyprávěl: „Děti, představte si, že mraveneček by přišel k vám a chtěl vám dát kousek jehličí. To by nebyl dar, hodný člověku, že? A tak ani my, lidé nemáme, co bychom mohli Pánu Bohu obětovat jako vhodný dar. Proto nám Bůh poslal svého syna, který se obětoval za nás.“ Chvíli bylo ticho a pak se nadechla Katka: „Já myslím, že kdyby Pán Bůh viděl, že mu to jehličí dávám z lásky, tak by to rád přijal….“
Sluníčko se už chystalo hupnout za kopec, když mě to došlo: Děti běhají po mostech, ale my dospělí se honíme, abychom vystavěli mezi sebou co nejpevnější zdi…. Děti žijí láskou a my dospělí filosofujeme o stvoření a o oběti a lásce. Kolik už toho bylo napsáno, prodiskutováno. Ještě, že máme děti…