Hrubou chybou je, že se na husitství často hledají nepodstatné nedostatky, a přehlíží se skutečnost, že v tehdejší době jedinou další alternativou k zorganizování obrany proti vyvražďovacím křižáckým tažením bylo úplné vyvraždění českého národa, po vzoru dřívějšího vyvraždění albigenských. (O tom, že bylo v plánu úplné vyvraždění českého národa, tehdy nikdo nepochyboval.)

Všechny protičeské křižácké výpravy byly vedeny čistě vyvražďovacím způsobem - snahou vyvraždit co nejvíc českého obyvatelstva, bez ohledu na to, jestli jde o husity nebo katolíky. Při poslední výpravě tak tedy křižáci paradoxně vyvražďovali převážně obyvatelstvo plzeňského katolického landfrídu, který už byl léta v otevřeném boji proti husitům. (Připomíná to jednak křižácké války proti albigenským - ono známé prohlášení papežského legáta, ať povraždí všechny bez rozdílu - a rovněž podobné postupy a podobná prohlášení za současné třetí světové křižácké války, například v Jugoslávii.)

A samozřejmě, že po celou dobu probíhala naopak zuřivá protihusitská propaganda, sestávající z výmyslů o tom, jak husité pijí lidskou krev, „dělají masové hroby“, a tak dále. Rozdíl byl pouze ten, že jelikož tehdy ještě neexistovaly sdělovací prostředky, propaganda byla vedena z kazatelen kostelů katolického kultu. Propaganda byla zpočátku účinná, a římské „církvi“ se podařilo západoevropské obyvatelstvo úspěšně zmanipulovat. K účinnosti propagandy jistě přispěla i skutečnost, že západní Evropa neměla kontakty s pravoslavnými oblastmi. (Výjimkou byly Benátky, kterým i husité roku 1420 nabídli spojenectví proti společnému nepříteli - Zikmundovi. Benátčané však tehdy podcenili sílu husitů a spojenectví s nimi z „praktických“ důvodů odmítli.)

Později si však přes veškerou propagandu římské „církve“ husité svou ohleduplností při zahraničních výpravách opět získali sympatie celé Evropy. (Ty sice existovaly už na počátku křižáckých válek, ale v jejich průběhu byly římskou propagandou, s výjimkou Polska a Uher, téměř udušeny.) Při svých výpravách husité zároveň šířili své myšlenky a svou pravoslavnou víru. (Své myšlenky šířili husité i formou manifestů, které posílali například do Francie, Anglie a Španělska.) V Německu začala některá města navazovat s husity styky, a po jejich příkladu vyháněli arcibiskupy a biskupy. Začali povstávat i sedláci. Zorganizovat další křižáckou výpravu již nebylo za dané situace možné. Dokonce i na basilejském koncilu, který probíhal od roku 1431, nakonec představitelé římského kultu došli k závěru, že jim nezbývá než s Čechy jednat. Pak ale přišla neúroda, která jim umožnila zvolit jinou cestu.

Když se Češi vraceli z Basileje, odjížděli s nimi do Prahy také vybraní „diplomaté“ koncilu. Tito „poslové“, vedení Janem Palomarem, v Praze v letech 1433-1434 pobývali dvakrát. Podařilo se jim úspěšně získat kolaboranty a Palomare pak přivezl peníze na podplacení české šlechty. (...Nejmenuje se po něm palmáre, honorář právníků, který je u těch lepších tak vysoký také právě proto, že zahrnuje úplatek soudci?)

Paradoxně právě pár dní před bitvou u Lipan na basilejském koncilu preláti opět zle vyběhli se Zikmundem, který si ve svém velikášství, tentokrát jako novopečený císař (od roku 1433), opět myslel, že to bude zrovna on, kdo se postará o nápravu římské „církve“, že když s ním „vyběhli“ na kostnickém koncilu, tak tentokrát uspěje.

Možná právě v důsledku tohoto „vyběhnutí“ pak roku 1436, při podpisu jihlavských kompaktát, Zikmund ochotně souhlasil s tím, že v Českých zemích nebudou žádné „restituce církevního majetku“. Majetek, který byl za husitských válek „církvi“ zabaven - a to byl téměř všechen - zůstal těm, kdo jej právě měli. Zikmund dokonce potvrdil majetkové poměry vzniklé válkou a zakázal návrat či „odškodňování“ „odsunutých“ Němců.

Jihlavská kompaktáta, která Zikmund před svým přijetím na českého krále roku 1436 podepsal, byla však jen velmi slabým odvarem čtyř pražských artikul. - Například požadavek právního státu v nich neprošel. (V tom pojetí, v jakém jej chápali husité, nikoli v dnešním pojetí, ve kterém ve skutečnosti nejde o právní, ale o právnický stát.) Proto byla v Čechách nazývána komprdáta. Zikmund mimo to i přijal zbytky táborských vojsk do svých služeb - do války proti Turkům, tradičním spojencům Říma.

Zikmundova žena, Barbora Celjská, nejutajovanější česká královna a nejvýznamnější žena českých dějin, se zcela otevřeně přidala na stranu husitů. ...Ostatně i Slovinsko, ze kterého Barbora pocházela, bylo v historii známé svým odporem k římskému kultu. Již za papeže Mikuláše I. proto ravenský biskup dovolil sloužit mše ve slovinštině, za což byl papežem sesazen. Krátce na to spadali Slovinci v dolní Panonii pod Metodějovo arcibiskupství. Slovanská liturgie se pak udržela a byla výsadou Slovinců v porečském a terstském biskupství až do 20. století. V době reformace bylo Slovinsko jednou ze zemí, ve kterých převládlo protestantství - dokud neblaze proslulý Ferdinand Štýrský (budoucí císař Ferdinand II. Krvavý) protestanty nevyvraždil. (Slovinsko tehdy spadalo pod Štýrsko.)