Zobrazit články

V Itálii se v současné době nachází 47 památek historického a kulturního dědictví zařazeného do programu UNESCO. 60 000 památek je v žalostném stavu a je ohroženo zřícením, poněvadž na jejich zakonzervování a opravy nejsou peníze. Aby se zabránilo jejich zničení, snaží se sehnat komunální politici finanční prostředky všemi způsoby. Jdou však zejména cestou prodeje velkoplošných reklam na historických stavbách a prodejem užívacího práva k památkám pro firemní účely.

Kdo seje vítr, sklízí bouři, vlastně církevní restituce. Ve špatně zpolitizovaném Česku od revoluce neběží spor o nic jiného, než o majetek a o zlodějny. Stejná politická reprezentace a stejní recyklovaní hoši, co spolu mluví, rozdávají ze státního jednou tomu, podruhé onomu. Nyní měli řešit skutečný problém: vyrovnání se s českou minulostí. Vládní koalice tento problém zpackala společně s církvemi. Slovo zloděje zametajícího vlastní korupční kauzy nemá smysl, tolik k politickým slibům vládní koalice.

Ze západních médií se na nás valí lavina zaručených zpráv o tom, že ekonomika ČLR je ve velkých problémech, potencionálně horších, než kterým čelí západní hemisféra. Neinformovaný optimista bude reagovat s obvyklou úlevou – sousedovi chcípe koza, zaplať Pánbůh, že ta naše ještě dýchá. Pesimista nevěří už ničemu. Tak bude nejlepší, když si každý udělá svůj obrázek Číny.

Litujte národ, jenž se halí do roucha, které sám netká, živí se chlebem, na který sám nesklízí zrno a pije víno, které neteče z jeho vlastních vinných lisů.

Stejně jako marxisté, i neoliberálové si představují, že vítězství industrializace přinese konec válkám z nedostatku. Jenže průmyslové společnosti závisí na zdrojích energie, které se nedají použít znova. Nejdůležitější z nich – ropa – je po světě rozložena velice nerovnoměrně. Totéž platí o pitné vodě. Jak bude industrializace pokračovat, boj o tyto zdroje se nutně stane intenzivnějším.