Úvahy o míru a víře, část 2.
Bianco šek nacionalismu?
Ted Grimsrud – 5. září 2025
Jak je možné, že Američané tak snadno věnují tolik zdrojů na válku? Každý rok utratíme za válku téměř tolik co zbytek světa dohromady. To neznamená, že americká armáda je nějak zvlášť efektivní. Od roku 1945 jen málo amerických vojenských intervencí dosáhlo svých cílů (například Korea v 50. letech, Vietnam v 60. a 70. letech, Afghánistán a Irák na počátku 21. století a Ukrajina v současnosti). Neúspěšné intervence však příliš nebrzdily růst vojenských výdajů ani pokračující ochotu amerického impéria intervenovat.
Moje vlastní zkušenost s dětstvím v této zemi by mohla napovědět, jak se vypořádat s takovými zdánlivými rozpory. Měl jsem příjemné mládí. Přesto, když mi bylo 18, bez rozmyslu jsem se přihlásil k odvodu a očekával jsem, že skončím ve Vietnamu a budu zabíjet naše „nepřátele“. Očekával jsem, že se budu chovat způsobem, který by byl v rozporu s příjemností prvních 18 let mého života. Přestože vietnamská válka porušila mé přesvědčení o dobrotě USA a o tom, jak bych měl žít svůj život, šel bych tam.
Ačkoli jsem žil s morální vážností a pěstoval jsem spravedlivý a mírumilovný život, bezvýhradně jsem akceptoval právo státu vzít mi takový život a vycvičit mě k zabíjení na povel. Akceptoval jsem právo státu požadovat, abych odporoval své morálce. Vydal bych se touto cestou, abych nespravedlivě upíral práva lidem, které naši vůdci nazývají „nepřáteli“.
Ústředním bodem tohoto velkého rozporu jsou způsoby, jakými jsme formováni od raného dětství. Naše prostředí nás podmiňuje přijímat určité hodnoty, povinnosti a orientační zásady života. Víra a praktiky našich rodin a zájmy a tlaky, které vycházejí z různých institucí a kulturních předpokladů, které nás obklopují, nás formují k válečnictví.
Vnořená teologie
Termín „vnořená teologie“ používám pro víry, hodnoty a přesvědčení, které nás formují ještě předtím, než si uvědomíme, co jsou. Tato orientující přesvědčení zakořeněná v naší psychice usměrňují naše způsoby vnímání světa již od útlého věku. Tato přesvědčení nazývám „teologií“, protože odkazují na to, co považujeme za nejdůležitější. Můžeme považovat Boha a doktríny v tradičním smyslu za nejdůležitější. Nebo nemusíme v Boha věřit. Všichni však máme hierarchii hodnot, přesvědčení o tom, co je nejdůležitější, které formují naše životy více než cokoli jiného.
Například mnozí věří, že odveta je nezbytná, když někdo ublíží někomu, koho milujeme. Můžeme se domnívat, že pro náš pocit pohody je klíčové, abychom byli vnímáni jako vítěz a ne jako poražený. Nebo se můžeme domnívat, že klíčem k vlastní identitě je být občanem USA. Můžeme mít automatický pocit života jako hierarchie moci a autority. Tato hierarchie od nás vyžaduje důslednou odpovědnost podřizovat se a dokonce poslouchat ty, kteří jsou nad námi. Tyto názory mohou být zakořeněny v naší psychice, formovány naším prostředím, ještě než si to vůbec uvědomíme.
Tato různá přesvědčení naší rodiny a přátel, našich komunit a naší širší kultury existují ještě před naším narozením a utvářejí svět, do kterého vstupujeme, a tím i nás. Vstupují do našeho vědomí dříve, než je můžeme zhodnotit a utvářet. Jsou předkritická. Mohou být před námi skryta, dokud je něco v našem životě nevynese na povrch. Zároveň slouží jako filtry našeho vnímání všeho ostatního. Poskytují interpretační rámec pro myšlení, vnímání a volbu, kterou děláme, jak se vyvíjí náš světonázor v průběhu dospívání.
Takové přesvědčení tedy nefungují spíše jako závěry jako výchozí body. Formují způsob, jakým rozpoznáváme význam, jako čočky, skrze které pozorujeme život. Obvykle si uvědomíme naši zakořeněnou teologii, když čelíme otázkám, které nás nutí přemýšlet, zda je náš pohled na svět adekvátní. Pak musíme vědomě přemýšlet o tom, co jsme vždy považovali za pravdivé. Takové vědomí nás může vést ke změně prvků naší zakořeněné teologie nebo k jejímu opětovnému potvrzení.
Začal jsem zpochybňovat svou zakořeněnou teologii o americkém válečnictví, když jsem si uvědomil, že je v rozporu s mými životními zkušenostmi. Zakořeněná teologie formovala můj život jemnými a skrytými způsoby, které bych si nikdy vědomě neprozkoumal ani úmyslně nepotvrdil. Struktury kolem mě (můj národ, naše populární kultura, různé náboženské instituce) tuto teologii používaly k vyvíjení tlaku na mě, abych se přizpůsobil. Měl jsem tendenci přijímat výzvu k válce, přestože mnoho vědomějších aspektů mého morálního života kladlo vysokou hodnotu na ctnosti, které válka odporovala.
Mocnosti
Zamysleme se nad zakořeněnými teologiemi, které nás tlačí k válce, ve světle konceptu Mocí. Jako lidské bytosti zakotvené v kultuře nás Mocnosti (metafora pro instituce, struktury, tradice a konvenční moudrost světa kolem nás) formují. Těmto Mocím nejlépe rozumíme jako konkrétní, historické prvky společenského života, které mají jakousi existenci oddělenou od každého z nás jako jednotlivců. Tato existence může být dokonce vnímána jako úmyslná.
Instituce mají motivy a hodnoty, které přesahují motivy a hodnoty jednotlivců, kteří je tvoří. Jednotlivec může odejít, ale kultura struktury pokračuje jako dříve. Obraz „Mocí“ vyjadřuje zdánlivou svévolnost institucí a dalších struktur, pocit, že jsou více než jen souhrnem svých jednotlivých částí. Když mluvíme o „Mocích“ různých struktur a systémů, označujeme je jako samostatné aktéry.
Národní státy jsou poměrně důležité mocnosti, které nás obklopují. Stejně tak obrovské korporace, které se v posledních několika staletích vyvinuly a uplatňují obrovskou moc nad stále větší částí lidského života. Tyto struktury byly vytvořeny jednotlivými lidskými bytostmi, ale postupem času si vyvíjejí své vlastní motivy a zájmy. Mocnosti můžeme vnímat jako „padlé“, když se jejich zájmy stanou silně destruktivní pro lidský blahobyt. Například padlost státu lze pozorovat, když vlastenectví tlačí lidi nikoli ke zdravému smyslu pro společenství, ale k exkluzivitě a nadvládě. Mocnosti však nejsou ze své podstaty zlé ani zcela padlé. Hrají roli ve všech prvcích lidských kultur a způsobech uspořádání našeho společenského života, které obohacují život. Jejich místo ve světě je složité a nejednoznačné. Přesto některé Mocnosti padly a utvářejí náš svět škodlivým způsobem. Musíme si být vědomi toho, jak existence Mocností utváří naše životy a kdy slouží jejich vlastním zájmům – nikoli lidskému blahu. Musíme si být vědomi jejich přítomnosti v našich životech, když se vědomě snažíme rozvíjet způsoby, jak být lidmi, které skutečně obohacují život.
Nekritický nacionalismus
Jen zřídka pečlivě přemýšlíme o jednom z nejdůležitějších přesvědčení naší americké zakořeněné teologie: nekritickému bianco šeku nacionalismu – téměř nezpochybnitelné ochotě přijmout výzvu státu k přípravě a bojování ve válkách. Jen málo Američanů dává svému státu „bianco šek“ vědomě. Přesto předpoklady a hluboce zakořeněná přesvědčení, kterých si nejsme vědomi, formují to, jak vnímáme svět, ještě dříve, než si jich vůbec všimneme.
Nekritický nacionalismus působí, když hybná síla směrem k válce dosáhne kritického množství. Například v polovině 30. let 20. století se miliony Američanů postavily proti militarismu a přísahaly, že nikdy nepůjdou do války. Jen o několik let později, po japonském útoku na Pearl Harbor a německém vyhlášení války USA, prakticky všichni Američané válku podporovali. To, že tak americký lid učinil, se vzhledem k okolnostem nezdá pozoruhodné. Zdá se však pozoruhodné, jak rychle a rozhodně lidé přešli od skepticismu k afirmativnímu postoji k válce. Mnozí se zdáli upřímně odmítat bojovat ve válkách. Svou hluboce zakořeněnou loajalitu však projevili státu. Dali státu moc určit, kdy je válka skutečně nutná.
Po druhé světové válce se americká armáda stala intervenčnější, což vedlo k mnoha vojenským intervencím. Pravděpodobně nejvíce se od druhé světové války lišila válka ve Vietnamu. Stala se velmi nepopulární. Na chvíli taková problematická zkušenost války ohrožovala zakořeněnou teologii bianco nacionalismu. V překvapivě krátké době se však bianco nacionalismus vrátil zpět. Žádné nové důkazy nepodporovaly „doktrínu“ zakořeněné teologie o USA jakožto neškodné říši. Mocnosti jednoduše znovu získaly svou moc.
Američtí vůdci se obávali „vietnamského syndromu“, podezřívavosti vůči americké armádě, která oslabovala vliv nekritického nacionalismu. Silný argument pro nemorálnost americké války ve Vietnamu, který by vedl k odmítnutí amerického warismu (termín označující válkychtivost opřenou o ideologii podobně jako jiné "ismy" pozn.red.) , však nezískal široké přijetí. Hlavní formovatelé veřejného povědomí v masmédiích a vzdělávacím systému projevovali o takový argument jen malý zájem. Nevíra ve warismus se neujala, a proto neohrozila nacionalismus s bianco šeky. Když se v roce 1980 stal prezidentem populární a neomluvitelně warriorista Ronald Reagan, americká kultura se převážně vrátila ke svým waristickým předpokladům.
Nekritický nacionalismus přetrvával navzdory žalostné historii amerických intervencí až do současnosti, včetně intervencí v Iráku a Afghánistánu. Krátce po zvolení Joea Bidena v roce 2020 jeho administrativa zasáhla do konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou. USA a jejich spojenci v NATO se bránili mírovým jednáním v období před eskalací konfliktu ze strany Ruska v prvních měsících roku 2022. USA nalily na Ukrajinu zbraně a podkopaly dohodnuté urovnání, na kterém se Rusko a Ukrajina dohodly na jaře roku 2022. Američtí političtí vůdci obou stran nevyjádřili prakticky žádný nesouhlas s touto intervencí, a to i přesto, že Ukrajina čelila hlubokým ztrátám.
Spolu s neúspěšnou intervencí na Ukrajině USA pokračovaly v neomezené podpoře Izraele. Tato podpora vedla ke genocidě od října 2023. Navzdory rozsáhlému morálnímu pobouření po celém světě, zjištěním mezinárodních agentur o izraelské vině z válečných zločinů a neefektivitě izraelského válečného úsilí americké politické vedení, korporátní média a veřejné mínění obecně nadále politiku Bidenovy administrativy značně podporovalo.
Proč jsou Američané tak náchylní k nekritickému nacionalismu? Proč si udržuje svou moc, i když se ukazuje jako tak škodlivý nejen pro přímé oběti amerického warismu, ale i pro samotný americký lid? Proč si tuto tak problematickou dynamiku neuvědomujeme? A co víc, proč o ní tak zřídka přemýšlíme? Stručně řečeno, domnívám se, že problém pramení ze způsobů, jakými mocnosti zneužívají hluboce zakořeněnou teologii bianco šekového nacionalismu. Abych tento návrh rozvedl v následujících příspěvcích, podívám se na svou vlastní zkušenost s touto zakořeněnou teologií a zvážím, co mě vedlo k tomu, abych se od ní odklonil.
Mírumilovný národ?
Můžeme si upřímně představit, že se USA transformují v mírumilovný národ? Pochybuji o tom. Sociální struktury, které těží z dynamiky warismu, dominují našemu politickému systému. Naše warismem formované masmédia marginalizují a zkreslují zastánce míru. Warismus vidíme zakořeněný v našem systému dvou stran, který dává voličům na výběr pouze mezi dvěma projevy téže korporátní dominance. Dvě největší hrozby pro život na Zemi – klimatická krize a jaderná válka – zůstaly v našich nedávných prezidentských volbách prakticky bez povšimnutí.
Tváří v tvář zoufalé dynamice naší současné chvíle můžeme říci, že máme dvě hlavní možnosti. Jednou je otupit se a zůstat pasivní, nebo druhou je najít způsob, jak pěstovat naději, která směřuje k nějakému pozitivnímu řešení našich dilemat. Abychom si zvolili druhou možnost, musíme naši zakořeněnou teologii nekritického nacionalismu přivést na úroveň vědomí. Pak bychom se mohli zamyslet nad tím, zda tento základní soubor přesvědčení skutečně nabízí humánní pohled na smysl života. V dalších příspěvcích budu argumentovat, že tomu tak není, a navrhnu cestu k osvobození od dominance této zakořeněné teologie.
[Toto je druhý ze série blogových příspěvků „Křesťanský pacifista v americkém impériu“ ( tento odkaz vás přesměruje na domovskou stránku série ).
pozn. red. - uveřejněno s laskavým svolením autora, Teda Grimsruda.